Po příkré stráni, jež bílá a svěží, jak nevěsta v svatebním rouchu tu leží, jak měsíční světlo na ni se lije a sněží, vlasatý hošík odvážně výš a výš stoupá,
blýskavou motyku svíraje v dlani. Růženec klokočový mu na šíji visí, v kapsách pak tiskne tříkrálovou vodu a křídu, by nakreslil okolo sebe široký kruh.
Dle výroku děda, dle víry zbožného lidu budou mu hradbou, přes niž nebude moci světluška, strašidlo, hejkal, zakletý duch – – Od všeho zlého ho uchrání Bůh.
Měsíc, zářivý lampion země, se houpá, nadnášen rukou neviditelnou čísi. Měsíc, kulaté, stříbrné hodiny noci, jež vytáhla ze šatů černých pro radost země a nás,
na nichž však dávno již všechny číslice smazal a ručičky vztekle zurážel divoký čas, se za hochem zvědavě dívá, jak by se tázal: Co chce ta maličká muška, kam ulétá as...?
Hoch se již blíží k mladému podrostu, mlází – – Hoch již odvážně do lesa chmurného vchází – – Ticho a šero – – Vysoko, vysoko trčí hrozebná, veliká těla zčernalých kmenů,
jedlí a smrků a borovic, dubů a klenů nehnutá, do sebe zhroucená řada. jako když zoufale modlí se za noci kopce, jako když mlčí vybité, spálené obce...
Ticho, bolestné ticho, jež s oblohy padá, po špičkách krade se, do srdce vkrádá. Ticho, jež bolí a svírá úzkostnou duši... Hochovi srdce až do hrdla stoupá, tají se dech – –
Hoch se mimoděk bázlivě ve stínu krčí – – – Ještě že měsíc dnes úplňkem září, ještě že paprsky jeho po kmenech svítí, kladou se stříbrnou, úsměvnou sítí
na černé bodličí, na měkký, zelený mech – – – Teď se však setmělo náhle, jako by přes jeho tváři zločinec jakýs černou záclonu shrnul, jako by u lampy stáhl zářící knot...
Křičící ticho... a hrůza... a hustá tma v lese...! Hochu je k výkřiku – – k útěku – k lkavému pláči. Na bílé, zlekané tváři úzkost se zračí, na bílém čele vystoupl studený pot – – –
Půjde...? Či k churavé, nemocné máti se zlomeně, bezmocně, zbaběle vrátí a za měsíc, za dva ji navždycky ztratí, nikdy ji neobejme, nikdy ji neuzří již...?
Rukou se třesoucí udělal přes ústa kříž, a do sebe schoulen, skrčený, po prstech kráčí, napiatá k prasknutí pozornost, dokořán zrak... Slyšíš – –? Teď duplo cos za ním! – – Ne, není to nic.
To se stromu šiška skočila jen – – – Nyní zas vzdychnutí jakési, bolestný sten – – –! – – Hoch uleknut, jako přimrazen stanul – – – Ne, to vítr jen v temných vrcholcích vanul...
Ale teď jakýsi divoký, zoufalý vzkřek, až všecku krev v žilách zmrazil mu nesmírný lek – – A v dálce kdes žaluje, smutně žaluje sýc... Naříká duch to...? Či v drápech umírá zvěř...?
A tamhle, o Bože, jak luny svit se stromu skanul, zachvěl se, pohnul, otřásl keř...! A stále tak hýbe se, sklání a zdvihá... To jistě tam lupič krvežíznivý číhá...
Vstane a s obuškem hrozným vrhne se naň...! ...O Bože můj, Bože... Maminko, maminko chraň...! A hošík se úzkostně za stromem skrývá, a dívá se po keři zoufale, dívá a dívá,
zaťav do retů zuby, zatajiv dech – – – Ale keř, napolo osvětlen, hýbá se, kývá... Teď jde – oh...! a slyšíš ten zlověstný smích...! – – „Lupiči, lupiči hodný, nech mne, o nech...!
Jsem hošík jen malý a slabý a chudý – – a ničeho nemám, jenom ty sedrané šaty, svěcenou vodu a křídu a růženec svatý... Lupiči hodný – –! Nech mne projíti tudy
k zbořené věži – Poklad je uschován tam – Ty bys ho nenašel. Tíží tě zajisté hřích. Já se však zpovídal. Čistou dušičku mám – – Lupiči, neřeknu nic a nikde tě nezradím
a všechno, všechno ti bohatě nahradím, půlku ti toho pokladu dám... Lupiči! – Matička moje dlouho již leží. Nemá zač koupit si léků. – Není co jíst – –
Jí druhou dám půlku a bude zas zdravá a svěží – – Lupiči, lupiči dobrý, jistě jsi také maminku měl – –! Tak úzkostný hošík se modlí a prosí – – Zachvěl se pod kapkou rosy
dubový, znaveně dolů skloněný list, jak zářivý měsíční paprsek kosý po kmenu na něj až s vrcholku sjel. Hošík se jako vlas nad ohněm třás' – –
Hošík se jako klas pod kosou chvěl – – a přec jen, úzkostí skoro zmíraje, šel – – Však zděšené oči se po keři točí, zděšené oko jen po keři zírá,
a slabounká ručka blýskavou motyku svírá, zdviženou k obraně, úderu, vzmachu. Hošík se po prstech pomalu plíží. Ale čím více se keři hroznému blíží,
tím cítí víc smrtelné hrůzy a strachu, až konečně, nemoha více hrůzy již snésti, v oblouku velkém, seběhnuv se známé cesty, přes trní, bodláčí, kamení, klestí,
se na útěk divoký, střemhlavý dal a bez dechu dopad' na širý podhradní val.
Cookies on Poetry Cove