Spí dědinka v měsíčním světle a stínu, jak robátko zaobalené v krajkovou plínu na černém, měkce hřejícím klínu znavené, spánkem zmožené matky.
Spí doškové, k stráni ztulené chatky s okénky jako dlaň, s rozviklanými vrátky, spí srpy a kosy a pluhy i tkalcovsky stav... Ticho. – l vlny bystré, šumivé Svratky,
jež s rybkou se honí a do dálek spějí, se potichu jenom, tlumeně smějí, jak pozorné děti, když při jejich stole tatíček usne, vrátiv se znavený s pole,
šplouná a šplouná mlynářský splav. Spí, spí pohorská vesnička tiše, jak světelné zámky zakleté říše s bílými sochami princů, princeznou věrnou. – –
Spí jak drobounké hříbky s hlavičkou černou, jež na palouk vešly v stříbrný mech. – – Spí jak holoubci bílí, už snesli se s výše na tichou zemi, hřebeny mlčících střech. – –
Ticho, velebné ticho – – posvátný klid – – a tesknota sladká a nyjící, tichounký vzdech... Měsíc jak úsměvný osud přede a přede z plného kužele světlo své bledé,
navíjí na stromy za nití nit. Měsíc jak kouzelník dobrý lehce a jemně se dotýká spící, znavené země, stříbrnou rosou, výdechy páry
změňuje její veškeré tvary v světelně mátožný, kouzelný zjev – – – Měsíc se sklání jak tiché radostné matky nad svým robátkem nad kolébkou,
a na čela, na prsa lidí ručku svou hebkou klade a tiší jich shony a zmatky, tiší a uspává žaly a muka, plynoucí slzy, bolestný vzdech.
Měsíc se dívá přes hřeben chatky, bílými prsty na malé okénko ťuká: Bohouši, Bohouši Řehákův, slyš! Ponocný návsím jde krokem a troubí
vážně a táhle, „tú, tú, tú“, jedenáct již – – – Bohoušku, Bohoušku Řehákův, spíš...? Vyjeveného hošíka vlasatá hlava opatrně se, tiše, neslyšně zvedá,
naslouchá, horečně do šera patří oči, jež hoří jako dvé zelených svic. – Cosi se pohnulo. – Kdosi zavzdychl – – Nic – – Na peci oddychuje klidně a zhloubí
rubáním dřeva znavený děda. Vedle se tulí mladší dva bratři – – – Není však slyšeti matičky dech. – – – „Maminko, drahá maminko, spíš?“
zavzní to světnicí tenounce, tence, jak nesmělé pípnutí malého ptence, jako když dušička dítěte z oblasti cizí se k matičce vrátí a vzdychne a zmizí – – –
Ticho a ticho. Jen luna tesklivě snivá se okénkem do malé světničky dívá a s lehkou štědrostí šťastného prince na stůl a zemi, na suky desk
sype a sype své zářivé mince, až bolí, až rozteskní jejich zářivý lesk. Hoch pomalu, pomalu, neslyšně vstává a ke spící matce se po prstech blíží.
„Maminko, moje maminko sladká, víš? Pod starou věží uprostřed lesů poklad je velký hlídaný zástupem běsů – – – Jenom kdo duši má čistou a bílou jak sníh,
jak nevinných dětí zvonivý, hlaholný smích, může jej najít za nočních tajemných tich. – – – Já jsem se zpovídal vroucně, jsem bez hříchů, čist. Má duše je bílá jako tvé líčko – jak písanky list –
a celý ten poklad k nohoum tvým snesu – – – – Však mamičko, mamičko drahá, přece se třesu – – Kdybys tak mohla jít se mnou do temných lesů...! Kdybych tě aspoň několik kroků za sebou měl...!“
A Bohouš se k matičce pozorně shýbá, jak leží tu v měsíčním světle s bledými rysy. Bohouš tu ruku, jež přes pelest bezvládně visí, opatrně, lehce jen, zlehounka líbá,
ač by se přitulit, přivinout, zavzlykat chtěl... Matka se pohnula. – – Hošík se leká, a odskočiv, rychle přisedá k zemi – – Nic – – Matička ze snu zavzdychla jen – – –
Měsíční světlo jak stříbrná řeka širokým proudem do okna vtéká, na zemi třpytí se jako stříbrný smích. Na bílou zemi hošík rozechvěn kleká
a k daleké obloze zoufale zdvih' sepiaté ruce, těžce nyjící zrak, a z hrdla se vyrval mu zajiklý sten, jako když naposled vzlykne zraněný pták.
Měsíc, zasněný do svých kouzelných krás, u okna stanul a údivem žas'. Po prstech plíží se hošík ke dveřím, ven...
Cookies on Poetry Cove