Měsíc, bílý potápěč, pln lahody
po skloněném nebi sestoup’ do vody.
Štěstím zachvěla se spící hlubina.
Zářný z vln se zvedá, jasná hostie,
vzácný skvost, jenž tiché noci se šije
spadl udiveným vodám do klína.
Lampa nádherná ze třpytné perleti,
jíž si bdělá řeka svítí na děti,
rusalčino bílé líčko ve vodách.
Vlny nad ní tlumeně a potají,
jakby bohem přinuceny, šeptají
o tajemství krásy v hmotu zakleté,
o své tvůrčí práci tisícileté
dle kouzelného slova tvůrcova.
Měsíc, snivý strážce krásy, v tichých snách
sestoup’ do vody a září v hlubinách,
jako veliký čin v temných dějinách,
jako z dětství krotká tváře Kristova.