Jdou kolem mne má léta zádumčivá
s prázdnýma, pokleslýma rukama – –
Co máš? Co dáš, až vejde Mlčenlivá,
tmy dcera, vyslankyně neznáma?
Hrst klasů nezralých, jež urveš stráni?
S mrazivým klidem, plna pohrdání
k tvým nohám upustí je, černá paní,
na nivách času žnečka znavená.
Ó, léta smutná, v prázdnu ztracená.
A bude vyčítat hlas umíráčku:
Citový impotent – – snů milenec – –
a tepla ženského – – a plných váčků – –
Tvář zaleje mi studu ruměnec.
V tom uslyším však: Pozvedáme zbraně,
jež vypadly ti z unavené dlaně,
když prodíral ses’, pro nás, stržemi.
I napřímím se, ukazuje na ně,
a kyvne hlavou kněžka podzemí,
hlas vyčítavý změkne, oněmí.