Po nebi plují hvězdičky,
jak milé, družné sestřičky,
a provází je měsíček,
jak láskyplný bratříček.
Každý se blahem usmívá,
když na ten sbor se zadívá.
Já též jsem zíral jeden čas
s radostí na ten zlatý jas,
a zvláště jedna hvězdička
mi klesla v nitro srdíčka –
vždyť její krásná, zlatá tvář
mi jevila mé děvy tvář.
Rád pod nebem jsem sedával
a hvězdičku tu hledával,
já poznal ji v těch tisícech
po jejich krásných, zlatých snech.
I když jsem lehal do lůžka,
tu jako jasná světluška
zírala oknem na mou tvář,
a ona, by mne uspala,
se vždycky na mne usmála.
Když jsem se v noci probudil,
můj zrak vždy v okno zabloudil,
v kterémž můj rozespalý hled
vždy našel zlatý hvězdy sled –
tak moje hvězda nadějná
na stráži stála do rána.
Dnes zas pod nebem sedávám
a hvězdičku svou hledávám,
však čekám marně – hvězdička
zmizela ze stád měsíčka,
již shasl navždy její lesk
a zanechal mi v srdci stesk!