Pověz mi, ženuško,
jak se ti líbím, –
už nejsem takovým,
jakým jsem býval.
Když si tak vzpomenu,
vždycky se stydím,
co jsem ti za hloupé
písničky zpíval.
Vždy jsem ti sliboval,
že budeš paní,
že ti dám služebnou,
že budeš nad ni.
Že budeš poroučet,
rozkazy dávat,
že budeš v hebounkých
peřinkách spávat.
Zatím však dřeme se
dnem, nocí oba,
při tom nás sužují
hlad, zimy zloba –
Zlačnělých žaludků
písně nám hudou,
z večera líháme
na pelesť chudou.
Pověz mi, ženuško,
máš-li mě ráda,
vždyť já jsem netušil,
co osud spřádá.