Proč se ten měsíček
na nás tak zadívá,
když mě má dívčina
po tváři hladívá?
Proč se ten měsíček
tak mile usměje,
když se v mé náručí
dívčina zachvěje?
Proč as ten měsíček
tak jasně zazáří,
když se můj octne ret
dívčině na tváři?
Proč se ten měsíček
tak mračivě dívá,
když se má milená
se mnou rozcházívá?
Pověz mi, měsíčku,
proč nás tak prohlížíš?
Snad nám to spojení
naše tak závidíš?
Měsíčku milený,
zapuď tu závisť zlou,
máš tolik družek kol,
namluv si některou!
Namluv si některou,
líbej jí její vlas,
jest-li to neumíš,
přiučuj se od nás!
„Bláhový hošíku,
nezávidím Tobě,
ale rád pohlížím
u večerní době
na milou dvojici,
kterak se objímá,
jak na se pohlíží
zářnýma očima.
Ten obraz kouzelný
často mnou zachvěje
a ret můj rozjařen
mile se usměje.
Nežel a netruchli,
přeju ti štěstí tvé,
věř, dal bych pro vás jas
i všecko zlato své!
Pro to se nesužuj,
že na vás pohlídám,
vždyť za to poklad tvůj
noc celinkou hlídám!“