PRVNÍ MYRTY KVĚT.

Pěstila jsem za okénkem myrtu zelenou, denně jsem ji zalívala, při čemž jsem si vzpomínala

na útěchu svou. Na útěchu, – na hošíka, jenž v cizině dlel, s nímž jsem myrtu zasadila,

než jsem se s ním rozloučila, nežli odešel. „Pěstuj ji,“ – tak pravil ke mně, „než se vrátím zpět;

zalívej ji každé ráno, by mi bylo jednou přáno uzřít její květ! Až se tato octne v květě,

tenkrát přijde čas, že tě budu svojí zváti – tenkrát musíš uchystati skvělý, zvučný kvas!“

Právě první dnes se zjevil na mé myrtě květ, hoch se dosud nenavrací, aniž ví, že milku ztrácí,

že opouští svět! Umírám, – kdo mému hochu asi vypoví, jak mi zdobil v rakvi hlavu

naší lásce na oslavu věnec myrtový? Buďte s Bohem, moji drazí, já již umírám,

vyřiďte, má dobrá máti, až se hoch můj jednou vrátí, že mu posílám první, jejž jsem vypěstila,

na mé myrtě květ, zjevte mu můj pozdrav slední, jejž mu šeptal v roznícení uvadlý můj – ret!