Pojď na klín, dítě moje drahé,
já neviděl tě celý den!
Ach, robátko, jsi celé nahé
a v roztrhané košilce jsi jen.
Jen počkej, duško, čas se změní,
snad kdysi všechno tobě dám –
a koupím tobě pěkné ošacení,
jen až ten krejcar vydělám!
„I hlad přestanu, tati, míti –
též matinka přestane lkát?
Ach, to budeme blaze žíti,
věř, nevíš, jak mám tebe rád!“
A hošík otci ruku líbá,
vztahuje ručky k objetí, –
dělník se mlčky k němu shýbá,
líc slzou smáčí dítěti.