Nuže, bratří, zapějte mi píseň,
nežli vnořím péro v kalamář,
abych nepsal místo slasti tíseň,
abych nebyl přede světem lhář.
Již zpívá jeden. Tak zní to v uši,
jak kladivem když v železo buší,
mnohý by řekl: Krásný to zpěv!
Však já v něm vidím dělníka krev.
A druhý zpívá. Chřtán se mu úží,
na krku kosti zříš mu přes kůži.
Zapěl by chuďas, zapěl by rád,
však z jeho nitra ječí mu hlad.
A třetí zpívá, líce své šklebě,
zpívá o vodě, soli a chlebě,
tak pěje z temna v modravou dál
a v písni jeho ukryt je žal.
Dosti, bratři, dosti zpěvu toho,
již se ruka péra chopila,
píši již, vím písní mnoho, mnoho,
hlava moje je z nich opilá.