K pánům chodíš sama vždycky
jako besedou,
kývneš na ně, oni táhnou
bez bolestí za tebou.
K chudáku však, Bože dobrý,
jinak chodíš zas,
sedřeš jej, pak hlad naň pošleš,
nahotu a mráz.
Nedbáš proseb – nedbáš pláče,
když jej trápí hlad,
když jej zima v údy štípe
jako z lesní sluje had!
Až jej ztrápíš, že jest chuďas
kůže jen a kost,
teprv přijdouc kývneš kosou:
„Nuže, pojď, máš toho dost!“
Přijdi raděj, přijdi sama!
Nahotu a hlad
pošli raděj někam jinam,
kde by mohli, víš, co brát!