Ach, až jednou lidu zloby
ustelou mi postel tvrdou,
zbudou přece jedny oči,
které pro mě plakat budou.
A pak – až mé tělo chladné
zasypají černou hrudou,
zbudou přece ještě rety,
jež se za mě modlit budou.
A až jednou z těla mého
pouze holé kosti zbudou,
naleznou se přece ruce,
jež mým troskám žehnat budou.
A až všem se hrob můj stane
přátelům mým trpkou nudou,
naleznou se přece nožky,
jež ku hrobu chodit budou.
A až na mém černém hrobě
pouze trávná stébla zbudou,
naleznou se přece prsty,
jež tam květy pěstit budou!