Mně dlouho bylo záhadou,
proč za tou naší zahradou
mě květ blatouchu láká?
Již vstává, ač sníh v úvalech,
ač cítit ještě mrazu dech
a řídkým zjev je ptáka.
Dí, sestřička že fialka
je větší mrazů nedbalka,
prý dávno v nebe hledí – –
Však, bratře můj, ta v zákoutí,
kde severák jí nermoutí,
kdes ukrčena sedí.
Tam teplý dech jí zahřívá,
i slunce lázeň zářivá,
i lístek s keře spadlý,
a kvítek růže voňavý,
jenž dýchal sladké pozdravy,
k ní padl v létě svadlý.
Ty v bahnech stojíš, ve vodách,
kde v noci závoj mlh se táh
tak studený, až k smrti.
Jak můžeš zlobě odolat –
jed, který cítíš vzduchem vlát,
tvé žití nerozdrtí?
Mně nutí k žití rozkoše,
jež tekou země po ploše
a vstupují mi v tělo,
a slunce paprsk zlatistý,
jenž padá na mé na listy
a celuje mě v čelo.
To, bratře, zváží severák,
jenž za to má, že je čtverák,
když dechne na tě mrazem,
když přepadne tě za nocí
a drsnou barbara mocí
tě tiskne v ledy na zem.
Což mrazy, jež tě přepadnou,
což sněhy, jež snad napadnou,
což zloby mně všech světů?
Já k slunci hledím do nebe,
je ssaji, hltám do sebe,
je piji v kalich květů.