Až někdy v loktech chotě Svého
blahostně spočineš, a jeho ruka
Tě hladíc, vlásky s čela Tvého
lehýnce odšine,
a lahodné Tvé tílko
ku ňadru přivine,
a zlíbá Tě – zdaž, milko,
pak vzpomeneš, že tomu, jenž Tvé vlásky
hladíval také druhdy v blahu lásky,
opuštěnému srdce puká?