Stáli jsme tam v koutku sami, na sebe jsme hlédli, a hned slzy pod řasami, a hned líce zbledly.
Ruce se nám jako pruty na tom větru chvěly, prsa pak jsme obemknuty němým žalem měli.
Potrhovali se rtové bolem, aniž hlesli, až jsme mlčky, s pláčem štkavým v náruč sobě klesli.
A když jsme si poplakali, potiskli se k sobě, tu nám bylo, jak za živa pochovaným v hrobě.
Naděj, radost, snové zlatí – vše to klesá v nivec, neboť zle se na nás katí osud nepříznivec.
Láska jiným slasti rodí, nám jen trud a hoře; jiným úsměv na líc vodí, nám jen slzí moře.
Jiní květy lásky sklízí i ovoce chutné; nám jen přáno hořké mízy, kde se kmínek utne.
Jiným láska bez zásluhy skvostné hody strojí; nás, vedoucí zápas tuhý, sotva drobty kojí.
A my smutní žádné, žádné naděje nemáme, hráz před rájem snad že padne, odpor že se zláme!
Již i sobě, bezohlední, vyhledali vraha, jenž má vsadit ránu slední v hruď našeho blaha!
Zakleli nás ku věčnému, zoufalému bolu – ach! snad dlíme naposledy, naposledy spolu!?
Ach, to bolí! ach, to bodá! Hrot ten příliš pádný! Kdož nám těchy, rady podá? Žádný! žádný!! žádný!!! –
Zase hudby skočné víří čarodějný proutek – slyšet kroky – snad že míří sem, v náš svatý koutek?
On to – již mně Ji oderve, jde Jí rámě podat! – Nuže, lačný v ňadru červe, začni dále hlodat! –
Cookies on Poetry Cove