Stáli jsme tam v koutku sami,
na sebe jsme hlédli,
a hned slzy pod řasami
a hned líce zbledly.
Ruce se nám jako pruty
na tom větru chvěly,
prsa pak jsme obemknuty
němým žalem měli.
Potrhovali se rtové
bolem, aniž hlesli,
až jsme mlčky, s pláčem štkavým
v náruč sobě klesli.
A když jsme si poplakali,
potiskli se k sobě,
tu nám bylo jak za živa
pochovaným v hrobě.
Naděj, radost, snové zlatí –
vše to klesá v nivec,
neboť zle se na nás katí
osud nepříznivec.
Láska jiným slasti rodí,
nám jen trud a hoře.
Jiným úsměv na líc vodí,
nám jen slzí moře.
Jiní květy lásky sklízí
i ovoce chutné.
Nám jen přáno hořké mízy,
kde se kmínek utne.
Jiným láska bez zásluhy
skvostné hody strojí.
Nás, vedoucí zápas tuhý,
sotva drobty kojí.
A my smutní žádné, žádné
naděje nemáme,
hráz před rájem snad že padne,
odpor že se zláme.
Již i sobě, bezohlední,
vyhledáme vraha,
jenž má vsadit ránu slední
v hruď našeho blaha.
Zakleli nás ku věčnému,
zoufalému bolu –
ach, snad dlíme naposledy,
naposledy spolu.
Ach, to bolí, ach, to bodá,
hrot ten příliš pádný!
Kdož nám těchy, rady podá?
Žádný, žádný, žádný...
Zase hudby skočné víří
čarodějný proutek –
slyšet kroky – snad že míří
sem, v náš svatý koutek?
On to – již mně ji oderve,
jde jí rámě podat. –
Nuže, lačný v ňadru červe,
začni dále hlodat!