Ustaň hlodat, červe věčný!
ustaň aspoň chvilku:
nepřervi, ty ostrosečný,
slední srdce žilku!
Nech tvé hlody aspoň minou,
dokud Ona zde je,
abych vzít moh' tvářnost jinou,
z níž se radost směje!
Vešla v pokoj – nemám stání,
musím k Ní, a brzy;
já si zvyknul přemahání,
nevynuť mi slzy!
Hleď: i ona musí, musí
veselou se zdáti,
povzdechům, jež v prsou dusí,
pouta musí dáti.
Lásce naší nepřející
stíhají nás zraky –
červe věčně zžírající!
zapři ty se taky!