Ustaň hlodat, červe věčný,
ustaň aspoň chvilku:
nepřervi, ty ostrosečný,
slední srdce žilku!
Nechť tvé hlody aspoň minou
dokud ona zde je,
abych vzít moh' tvářnost jinou,
z níž se radost směje.
Vešla v pokoj – nemám stání,
musím k ní a brzy.
Já si zvyknul přemáhání,
nevynuť mi slzy!
Hleď, i ona musí, musí
veselou se zdáti,
povzdechům, jež v prsou dusí,
pouta musí dáti.
Jí po boku vítězně si
sok můj šťastný kráčel,
nevěda, že v koutku kdesi
já zrak slzou smáčel.
Aj, hle, hudba veselou tu
spustí notu skočnou:
a hned párky ze všech koutů
jarý tanec počnou.
U radostném zanícení
vše se v kolo vrhá,
lákavé to hudby znění
každou žilkou trhá.
S ním i ji ta vřava hlučná
vnesla v kolo víru –
což to pastva jedem tučná
mému v prsou štíru.