Krásné noci háv se ztrácel
pomalounku k lesu,
když jsem já se domů vracel,
smuten v duši, z plesu.
Ano, ples byl – a já z něho
nesl v ňadru žely,
z plesu, kde jen veselého
ducha struny zněly! –
V řadách krásek vábně vnadných
skvěla se i Ona,
pro niž srdce láskou tužnou
plane, nyje, stoná.
Růžné jindy její líce
nádech nesly bledý,
očka jasná nad hvězdice
smutné slaly hledy.
Jí po boku vítězně si
sok můj šťastný kráčel,
nevěda, že v koutku kdesi
já zrak slzou smáčel.
Ajhle! hudba veselou tu
spustí notu skočnou:
a hned párky ze všech koutů
jarý tanec počnou.
U radostném zanícení
vše se v kolo vrhá,
lákavé to hudby znění
každou žilkou trhá.
S ním i Ji ta vřava hlučná
vnesla v kolo víru –
což to pastva jedem tučná
mému v prsou štíru!