Věnování.

Sám se svým citem, vzdálen světa všeho Když v podvečer jsem v tichém snění sedal, Rozváté když jsem z blahověnce svého Oschlé již lístky v upomínkách hledal:

Vždy Musa věrná úkoje mé tísni NEsmírné skytávala dumnou písní. Každinkým bolu mého rozechvěním Vynořil zpěv se z choré duše mojí,

I lyra má jej provázela zněním Tím milotěšným, jež nám rány hojí. Květ písní těch jsem pourovnal k sobě, Oběť to, již teď posvěcuji Tobě.

Nuž přijmi je, ta dítka mojí Vesny –, Ach! časně prchlé v Orkus zimy děsný! Povzdechy mými jsoutě odkojena A krví srdce mého pokropena;

Mých žalů jsou to naříkavé tÓny, A bláze mé zvonící k hrobu zvony. Tož přijmi je, ten dáreček nevelký, Ku rozpomínce mnohých blahých chvílí,

U jichžto vzpomínání pěl jsem immortelky.