O ustaň, ustaň, děvo moje!
již nemluv ke mně chladně tak,
vyjasni temná očka svoje
a zapuď z čela hněvu mrak!
Již neříkej, mé pusté žití
že docela Ti lhostejno!
Co srdce Tvoje pro mne cítí,
je mně i světu veřejno.
Víť svět, že duše naše v jednu
spojila milost převroucí, –
já posud, kdy v Tvá očka hlédnu,
vidím své nebe budoucí.
To slovo, jež jsi vyřkla nyní,
a pohle Tvůj – toť odpor je;
což tedy ze lži Tebe viní:
či slovo Tvé, či oko Tvé?
Tvé oko, vím, že nezná klamu –
jen slovo prchlé odvolej!
já pevnou vůlí řetěz zlámu,
jenž táhne mne u vášní rej.
Tvá vůle bytostí mou vládne –
jen chtěj a já se proměním,
pak zhyne svárů símě zrádné
pod slibným míru osením.
Posud jsem nekles' v prohlubinu,
mně posud zblízka kyne ctnost –
ach! odpusť, drahá, oďpusť vinu,
a vrať mi s láskou blaženost!