Dříve než jsem Minku poznal,
chodil jsem s ní do školy;
ač jsem ptal se, nebo tázal,
vždy mi řekla „nikoli“.
Jednou sedím s ní pod lipou
v čarokrásném údolí,
prosím o malou hubinku –
ona řekla „nikoli“.
Vedle v háji právě slavík
o své lásce šveholí;
já se ptám, zda cítí lásku –
ona řekla „nikoli“.
I obrátím rychle slova,
ptám se v lásky nevoli:
„Tedy mám tě věčně míjet?“
Ona šeptla – „nikoli“.
Tu ji k srdci vinu, tisknu,
líbám, až to hlaholí;
pak se jí ptám, zda se hněvá?
Ona řekla: „nikoli“.
Teď jsem učený již dosti,
nic mé srdce nebolí:
jak dřív trpké, tak teď sladké
je mi slůvko „nikoli“.