Lorynka má tílko, ach,
bílé, kypré jako prach!
V chůzi sotva na zem stoupá,
jen se vznáší, jen se houpá;
stále mluví, stále baví,
nezalkne se, neunaví.
A ten krček přespanilý,
jak je táhlý, jak je bílý!
Po straně se očkem dívá
a hlavinkou nežne kývá,
že až srdce plesat musí.
Ach, Lory je –“ „„Drůbek husí!“!