Zdálo se mi dneska k ránu,
že byl krásný den:
seděli jsme spolu v sadě –
škoda, že to sen!
Já Tě pojal za bradičku
dvěma prsty jen,
Ty's se na mne zamračila –
dobře, že to sen!
Však ten mráček na Tvém čele
hned byl vyjasněn,
usmála's se, objala's mne –
škoda, že to sen!
„Viď, že máš mne hodně ráda ?“
ptám se přeblažen:
mlčíš a Tvá ruka sklesla –
dobře, že to sen!
Však tu sladké „ano“ ze rtů
vyklouzlo Ti ven,
objaly mne ručky obě –
škoda, že to sen!
Hubinku Ti malou vtisknu,
pramalinkou jen;
Ty's mi prstem pohrozila –
dobře, že to sen!
„Což Tě nesmím, neboh, líbat?“
ptám se ustrašen:
hned's mi dala deset libků –
škoda, že to sen!