Byl jednou jeden učitel – už nevím, v kterém kraji – ten dobře žil a měl, co chtěl a bylo mu jak v ráji.
Hned z počátku co pomocník blahostný život vedl: ne vodu – pivo, víno pil a holoubata jedl.
Měl služby plných sedm set a neznal dluhů psoty, kabátů jednal ročně pět a desatery boty.
A zábavy si také přál, pěl, skákal až do patra, a při tom všem pan principál si vážil ho co bratra.
I principálka byla vždy laskavá k němu všecka: neštípal dříví celý čas, nemusel chovat děcka.
Občanstvo mělo v lásce jej, že by ho bylo snědlo: jakmile zachtěl někam jet, – měl zdarma vůz neb sedlo.
Nemusil „líbat ručičky“ a poníženě prosit, ni při hostinách na faře pokrmy na stůl nosit.
Nesnášel plných třicet let pomocnického bolu; jen dvě léta byl „mládencem“ – pak dostal dobrou školu.
Tu jej pan správce donutil k své dceři Karolince, jež měla krásu, vzdělání a – dvacet tisíc mince.
Hned uložil je na úrok – bylyť, jak by je nalez'; vždyť měl ku řádné výživě štolu a sobotáles.
Ten scházel se mu na krejcar vždy měsíc napřed k ruce, bez hádek, klení, bez restů a bez vší exekuce.
Vždyť každý platil milerád, neznal se nikdo mračit; ba, co mu darů nanesli, brát ani nemoh' stačit.
A nyní počal pansky žít: nábytek zřídil drahý, čalouny z Vídně objednal, piano skvostné z Prahy.
Z Florence krásné obrazy k ozdobě do komnaty, z Paříže oděv pro sebe, z Bruselu ženě šaty.
Pak koupil sobě koní pár, kočár i lehkou bryčku, a letohrádek vystavěl v rozkošném údolíčku.
A tabuli si skvostnou ved' tak jako báťa ruský: za léta jídal selátka a o vánocích lusky.
Truňk jeho nebyl: „Za šesták mazáček ječné břečky“, mělť mělnického ve sklepě vždy jednu neb dvě bečky.
A mimo to si nastřádal za krátko hrozné jmění, jímž uved' sebe v možný stav i svoje pokolení.
Tři syny své dal studovat na pány, na doktory, i pět dcer provdal bohatě, dav za věna jim dvory.
Když umřel pak ten učitel, tu řekli o dědicích, že každému z nich zůstavil nebožtík po tisících.
A víte, kde ten učitel bohatství svoje nalez'? Vše přinesl mu neblahý, prokletý sobotáles!
Vy chcete zvědět, jak že slul ten opřízněnec ráje? To nevím; ale povím vám, že rodem je – z mé báje.
Cookies on Poetry Cove