PĚVCŮM

Hodina mijí, prchá den, i rok ve hloubi věků klesá – a srdce lidské v dobách těch tu hořce truchlí, tu zas plesá.

Však ples i žal se nestřídá jak s nocí den, vždy stálou měrou: než jednu srdce pije slast, zakouší mnohdy bolest sterou.

Přešťasten, komu nebem dán ten dar, jejž dosti nelze cenit, ten dar, jenž z pláče tvoří směv a hoře v rozkoš umí měnit.

Však blažen ten, kdo strastí zlých loudavý odchod zná uspíšit a ne-li měnit trudy v slast, aspoň jich hlody v ňadru tišit. –

Nám Čechům tuhý osud dal pocítit často svého hněvu. Však nebe poskytlo nám zbraň – a zbraň ta božský dar jest zpěvu.

Kdy tíseň hněte, pějeme, a dumka žel náš ukonejší, a slast kdy blaží, jásáme, a radost je pak vznešenější.

Pěl Lumír náš, a Vyšehrad se kouzlem zpěvu pohyboval, pěl Záboj bratřím stísněným a vrah se zdrcen odstěhoval.

Voj táborů kdy zazpíval, Evropa v údech svých se třesla, a cháska prchla malátná od božích bojovníků hesla!

Kdy pastýř zapěl v údolí, umlklo ptactvo stinných hájů, a dívky zněl-li sladký hlas, oživnul sen čarovných rájů.

Čech silou kdy se rozzpíval, byl rekem mocným, nepřemožným, kdy láskou – srdce podmanil, kdy modlitbou – i svět byl zbožným.

Zpěv náš je odkaz praotců, jím býval národ Čechů slavný, i potomek, jenž zdědil jej, žij v zpěvu, buď v něm neúnavný!

Ne nadarmo svět nazývá ten národ český rodem zpěvným. Zpěv, zdoba naše, klenot náš, buď tedy všemu světu zjevným!

My pějme v svatém zápalu, ať sbor náš mocně, slavně hlásá, že nezmřeli jsme, žijeme, že naděj kyne nám i spása.

Neb tehda jen by zhynul Čech, kdy ztuhly v něm by zpěvu proudy, a nepřítel vždy ochotný na rakev by mu sypal hroudy. –

Však dokud svaté jméno Čech co štít nás bude přiodívat, my nezhynem, budem žít, a chceme zvučně, slavně zpívat!