Slunce již zašlo za horu, červánky rudě září, hle, měsíc vyplul od boru na nebe s jasnou tváří:
kol něho na sta hvězdiček co světla lásky hoří – vše ticho, jenom slavíček v hloub zpěvů svých se noří.
Pluj dál, jen dále, loďko má! Nes mne tam dolů k mlýnu, kde klenba olšin objímá tichounkou zátočinu:
tam v úkrytu si zasednu, k okénku zraky pozvednu a poblízku své krásky zazpívám píseň lásky:
„Slunce již zašlo za horu, červánky rudě září, hle, měsíc vyplul od boru na nebe s jasnou tváří:
kol něho na sta hvězdiček co světla lásky hoří – vše ticho, jenom slavíček v hloub zpěvů svých se noří.
To svaté ticho přírody do srdce leje lahody, a srdce, plno lásky, sladkými zove hlásky:
Opusť, Ó drahá, luzný sen a vyjdi k hochu svému ven, mou ukoj touhu žhoucí, spěj v objetí mé vroucí!
Jedinký pohled oček Tvých, polibek ústek medových, vzdech jeden duše Tvojí mně touhu srdce zhojí.“
Tak roztouženě budu pět a má kytara bude znět těch olšin ve výklenku, až vstoupne ku okénku,
když zpěv můj k Ní se donese, a zvolna ke mně vyhne se – pak budem šeptat zticha o tom, čím srdce vzdychá.
A srdce až se potěší v milostném štěbetání, a luna zpola přespěší svou pouť po hvězdné báni:
pak opatrně vystoupnu houpavou na lodičku a k okénku se vyhoupnu rozkošnou pro hubičku.
A vroucně až si zapřejem lahodný, libý sníček a naposledy zahřejem svých při objetí líček;
pak Ona zavře okénko a skočí do postýlky, a já ponesu srdénko blažené od své milky. –
Jen dál, jen dále, loďko má! Nes mne tam dolů k mlýnu, kde klenba olšin objímá tichounkou zátočinu:
tam v úkrytu si zasednu, k okénku zraky pozvednu a na blízku své krásky zazpívám píseň lásky.
Cookies on Poetry Cove