Již blahostná se blíží chvíle,
tak dlouho úzkostlivě kýžená,
kdy mne i Ji ve slučbě přespanilé
s rozkoší láska v náruč pojit má!
O slétni, dne, o slétni se své dráhy,
jenž stojíš ještě mezi mnou a štěstím mým!
A slunce! zavři oko svoje záhy –
ty's krásné jen, kdy usínat tě zřím!
O vzhůru, noci! na svém voze hvězdném
v měsíce průvodu se vzhůru vznes!
By kynulo ti, mně co kyne dnes,
ty schvátila bys oře v kvapu rychlojezdném!
Co v mládí bujném, v roztoužení bezdném
jsem o slastech a o požitcích snil,
to ztělesní se všecko za příštích už chvil –
to vše, ba mnohem víc! – Ó luzné vidiny
těch dob! Vy snové obraznosti!
jen drážděte mých ňader hlubiny:
dnes – dnes již stanete se skutečností.
Dnes vámi napěním tu číši valnou,
z níž neúkojnou žízeň, věčně palnou
jsem hltal druhdy chvatem šíleným,
dnes vámi číši onu napěním,
a povznesa ji, zahledím se v ni,
až chtíčem mocným rtové zplamení.
A byť již z tělesné duch prchal skrýše,
já pozvednu tu číši slastí výše
a budu píti – nechť se pÓly boří,
nechť oheň pekel v patách za mnou hoří,
nechť zem i nebe rozsype se v prach a dým –
živť bůh! já číši tu až na dno vychýlím!