Buď s Bohem, anděli můj jasný,
milenko drahá, ráji můj!
Bůh lásky stvoř Ti průvod spasný
a prstem svým Tě opatruj!
Na krátko odcházíš, však hlubý
mi svírá prsa z toho žel,
a žel ten klid můj mladý hubí,
jenž sotva do mé duše všel.
Ty zas se, vím to, drahá, vrátíš
se srdcem stejně planoucím;
však znej, že vzdálí tou mi zkrátíš
svit blaha v ňadru prahnoucím!
A víš, jak blaha zář mi skoře,
ba skoře, zřídka zasvítí!
O pomni, drahá, jaké hoře
mé bolné srdce rozlítí!
O pomni, jak tu o samotě
horoucí touhou pohynu!
jak tesknit budu, milá, pro Tě,
než k prsoum zas Tě přivinu!
O vzpomeň na mne v tiché chvíli,
jen jediný mi věnuj vzdech
a duše Tvá pak zatouží-li,
Bůh lásky zjeví mi to v snech.
Tu nech ať větřík libkem milým
na Tvých se rtíkách ohřeje
a donese mi spěchem čilým
Tvůj dech, jímž srdce okřeje.
Já Tobě stony lásky tužné
na jeho pošlu záchvěvu,
a křídlo jeho miloslužné
nám snese v ňadra úlevu.
Nuž s Bohem, děvo milovaná,
mých citů svatý předměte!
Navrať se brzy, zbožňovaná,
ať ráj mi opět rozkvěte!