Mé srdce bylo pokojno
jak jezera pláň tichá,
když na ni jemný větérek
lahodným chladem dýchá;
a bylo jasno jak to čisté nebe,
než poznalo, o dívko hrdá, Tebe.
Však z poklidu je vzrušily
Tvé vnady, luzná Vílo!
a vehnaly je v divý vír,
kde strašno je i milo,
kde od každého visí hnutí
buď spasení, buď zahynutí.
A srdce mé teď zápasí
vší silou s hroznou bouří,
a ran mu stále přibývá,
a z ran krev teplá kouří;
a síla mizí, klesá ruka,
a k muce druží se zas muka.
A přec to srdce zdráhá se
uniknout tomu víru,
neždá si štěstí, jakému
se těšívalo v míru;
jest hotovo se s vírem bíti
a Tebe, Vílo, vydobýti. –
O duše drahá! děvo má!
Mé srdce rozbouřené
z obvyklé dráhy zbočilo
a v záhubu se žene:
o hleď mu býti hvězdou strážnou!
O rozpal již svou lásku vlažnou!