Honza přišel domů z Natálie
od té velké patálie.
Jak to po felcukách vždycky bývá,
sešlo se hned k němu kmotrů hojně,
složili se na pár džbánků piva,
Honza povídal pak o té vojně.
„Milí braši! to vám byla bitva!“
počal, podívav se v plný džbán –
„já byl tehdá zrovna virklikmán;
šavli jsem měl broušenou jak břitva
a kam jsem jí jenom ťal,
tam hned Francouz za své vzal.
Já jsem vám těch chlapů pomlátil,
jako kdyby hrušek naklátil.“ –
Kmotři huby na to otvírali,
nemohouce nijakž pochopit,
když tak udaten byl ten náš lid,
proč že asi naši nevyhráli?
Honza napiv se a podav dál,
takto dále povídal:
„Považte, jak bojoval jsem prudce!
jednomu Francouzi jednou ranou
uťal jsem hned obě ruce
tou svou šavlí šlajfovanou!“
Kmoši spráskli ruce nad hlavami,
řkouce jedním hlasem „Pán Bůh s námi!“
Kuba však, jenž také v patálii byl,
jaksi nedůvěřivě tu prohodil:
„Větší byl bys sobě, Honzo, dobyl slávu,
kdybys mu byl uťal radši hlavu.“
Honza ale, dopiv mazák na dno,
vstal a vzkřik': „Ho ho! to nejde jen tak snadno!
Sťal bys mu ji ty, ty Kubo rouhavý,
když už tady leží Francouz bezhlavý?!“