Důlečky.

Děvinky krásné, směvné, vnadné! českého šípku růže zdárné, při jejichž zjevu radost mládne a strast i žalost kvapem stárne!

Ó zjevte, sličné! pěvci svému, odkud to, k půvabu že všemu, jímž milostně nás poutat znáte, ty přerozkošné důlky máte –

ty důlky ladných na bradičkách i růžovatých na tvářičkách, ty důlky, v nichž má lásky bůže – Kupido malý – skryté lůže;

v nichž sedí věčný směv a živost, a věčný žert a čtveračivost; ty důlky, jimiž poutat znáte, Ó rcete! odkud že je máte?

Na svém trůnu hvězdojasném seděl Pánbůh v nebesích; ticho bylo v sídle krásném, žádný ples a žádný smích.

Smutně, zdlouha čas se ploužil, ani žertík neblesknul, tak že Tvůrce pozatoužil, až i sobě postesknul:

„Ach! jak tu v tom nebi smutno! ač zde mrtvé krásy dost! Svrchovaně jest již nutno, bych měl něco pro radost.“

Když tak Pánbůh pohovořil, zamyslil se na chvilku – rozhodl, a hned si stvořil celé pluky andílků.

„Vy mne přece rozsmějete,“ řekl k nim pln potěchy; „bavte, smějte se jak chcete – jenom žádné neplechy!

Jsem váš otec dobrý, milý, to vám ale povídám: budete-li rozpustilí, zle se na vás rozhněvám!“

A hned počly radovánky, smích a žerty, hry a ples, oživly ty rajské stánky, rozkoš vešla do nebes.

Krásní byli andílkové od paty až do hlavy, a každý den měli nové radosti a zábavy.

Pánbůh měl z nich potěšení – ovšem také někdy zlost – neboť při všem vyražení událo se hádek dost.

Když se hodně znešvářili, rozprchli se od plesů, a tu musel Pánbůh milý soudit jejich procesů. –

Jednou stalo se, že přišel v nebes stany země-syn, a když viděl tu a slyšel, jak se baví Hospodin,

stál tu všecek zradovaný, a ta slova hrkla z něj: „Otče dobrý, milovaný! pár těch andílků mi dej!“

A k té jeho prosbě vroucí andílků se sdružil ret: „Dovol nám, Ó Všemohoucí, podívat se na ten svět!“

Nebes pán se durdí velmi: „Oj! což jste vy nestálí! Netušil jsem, že vás, šelmy, zvědavosť tak rozpálí.“

Ale oni neustali prosit v jedno s člověkem, až svolení vyžádali na tatíčku přeměkkém.

A tu Pánbůh, k odepření nemaje již příčiny, několik jich v okamžení změnil v krásné dívčiny.

A když se již loučil s nimi, řekl měkkým hlasem svým: „Že jste z nebe, znameními vás, dětičky, opatřím.“

Jedné pravil: „Pojď sem, zlatá, ty jsi moje celičká!“ Při tom jeho ruka svatá štípla dívku do líčka.

K druhé: „Ty máš u mne kličky, já se hněvám na tebe!“ Pích' ji prstem do bradičky a odstrčil od sebe.

A jak sáh' jim buď na líce, buď na hezké tvářičky, dostaly ty krasavice přerozkošné dolíčky.

Pak děl Pánbůh ku člověku: „Ty andílky smíš si vzít! Těš se povždy z jejich vděku, s nimi budeš rajsky žít.

Dražší jsou nad perly, zlato, život lidský ozdobí; nezapomeň ale na to, že i někdy pozlobí!“

Člověk tyto dárky sobě snesl dolů na ten svět, andělské je po podobě i po důlcích poznáš hned.

Spanilé jsou v každé částce na těle i na duchu; kdo se kochá v jejich lásce, nebes cítí předtuchu.

Děvinky krásné, směvné, vnadné, vonného keře růže zdárné, při jejichž zjevu radost mládne a strast i žalost kvapem stárne!

Vy zjevily jste pěvci svému, odkud to, k půvabu že všemu ty přerozkošné důlky máte na ladných, luzných na bradičkách,

na růžovatých na tvářičkách, jimiž milostně poutat znáte; ty důlky, v nichž má lásky bůže – Kupido malý – skryté lůže;

v nichž sedí věčný smích a živost, a věčný žert a čtveračivost, ty důlky, jimiž poutat znáte, zjevily jste, odkud je máte.