Matičko vlasti, předrahá,
i národe můj milý,
u vašich, ejhle, nohou zde
syn klečí pobloudilý.
Odpusťte, prosí, odpusťte,
mé vizte slzy vřelé!
Já lásky více k děvě měl
než k vám, Ó, roditelé.
Já cítím tíži viny své
a chci se kát vší měrou.
Jen milosrdí, děva má
i vaší byla dcerou.
Já mínil vašich lásek šleh'
u spolný sepnout plamen.
A vlast a národ pojmout pak
do spjatých našich ramen.
A tak jsem vám chtěl věnovat
dvou lásek plody vděčné.
Však jedním bleskem zhroutily
mou stavbu sudby věčné.