Podzimek studený v přírodě
zdálí zlé přináší pověsti;
mlhy se kutálí po vodě,
hovoří, hovoří o štěstí.
V žaláři nejsem – to nikoli –
leckdy však dráždí mne jakýsi hlad,
poťouchle dráždí jen, nebolí,
smích duše zachytí v čas jeho vpád.
Ztuhnou-li myšlenky, nehřejí.
Měšťáci útěchy dopřejí;
čti tento plakát:
Kdo že to naříká? – Pobav se, pobav!
V mosaice snů jako vkouzlena
směje se niť, rudě červená,
vášnivě červená, rudá niť. – Haf, haf,
zapomeň na hlad!
Na úzké lávce
tancuje smečka psů, rýpají krtci.
Trhá se rudá niť vkouzlená.
Haf, haf, haf! Táhne se ozvěna
po úzké lavičce od srdce k srdci.
Nevěř už lásce.
Hafani, hafani, hafani,
ukončte všechno mé doufání.
Svírá mne směšný hlad po kráse
silného, smavého života.
Podzimek mlhavý modrá se
nad krajem, polyká slova ta.
Živote silný a hřejivý,
zotvírej cévy své pro duši mou.
Tichá noc, řeka, stráň, pták to ví:
hladem mám duši svou rozvášněnou.