Květ vypučel i v mrtvé zahradě, kde květy plakaly
a zmije tichly pro vyčkání zla.
Dvě duše, mrazem zaleklé, si v slibu ruce podaly
v té pusté zahradě, kde bolest šla.
– – – A vůní květu roky kráčely. Jsou duše znavené.
Svou každá duše žene smutnou loď.
Zda blízký cíl? – A květu šeptá srdce, lety zmatené:
„Mne od tušení zlého vysvoboď!“