Radostí dýchala paseka,
smála se na nás již zdaleka.
Zasmál se kdejaký květ,
zasykl svět,
že se tak divoce milujem’,
sami dva životem putujem’;
mladí jsme pro lásku svou
povážlivou.
Slunce nám zahrálo do smíchu,
milá mi říkala „Ženichu!“
Sami jsme dávno přece
na pasece.
Slunce nám zalezlo do krve.
Blázen, kdo štěstí včas neurve.
Pasekou popěvek zní
immoralní. – – –
A když už slunce se ztrácelo,
zlíbalo děti své na čelo,
žehnalo polibkem svým
zkrvavělým.