Po zrosených květech k lesu pospíchám,
jak jsem žil, jak žiju, cestou vzpomínám.
Rosu čistou slunci v oběť klade květ,
já nemohu více nežli píseň pět.
Já už nesmím více nežli vzpomínat,
já už nesmím tobě, milá, zazpívat. – –
Orosený květ se počal touhou chvět;
nedám svému srdci, květe, zpráchnivět.