Pás prachu bílého se plazí před námi a v lhostejnu se tratí.
Kraj v pravo, v levo bez sil v žáru refrénem zní fádním: „Umírat!“
a slunce urputně jak ve mstě šťávy ssaje na své dlouhé trati,
jak zoufale se táhnem’ po císařské cestě – já a kamarád.
Vůz s vozkou ospalým se mimo odhrkal a za ním dlouhou chvíli
prach letí štiplavý jak svědomí. – Vzruch chvilkový krev línou rád
by oklamal – a nudno zas, neb víme zcela určitě, že k cíli
se dostaneme přece ještě před večerem – já a kamarád.
I pro siesty rozkoš hledali jsme trsy popelavých stvolů – –
až před branami města do příkopu ulehli jsme pod akát,
jenž sporý stín tu rozstříkl. A v chvíli oddechu jak o symbolu
jsme přemýšleli o své pouti, mudrovali – já a kamarád.
A naše putování po té nudné cestě končí přece jaře:
„Eh, šli jsme po císařské, po široké cestě, do dlouhých řad,
jež telegrafních tyčí vložena, – kde slunci rouhají se tváře
všech poutníků, kde jsme se hloupě rouhali též – já a kamarád.“