Kdo činy naše, život celý pochopí?
V čas smutný výskáme si popěvky –
a křehkou krásu lámem’ svými pochopy –
ironickými mdlými úsměšky.
A drsně – bez moci – se smějem’ chvíli zlé,
jen když se uslzeni spijeme
sny, vykvetlými v půdě skepsí provlhlé.
Ba, nepátrat, kde sílu najdeme,
kde myšlenka je sluncem prohřátá.
Snad karikatura se rozplyne
a v květech země, energií bohatá,
v svou náruč chytí duše nevinné.