V svých tonech vypověz, co sloky mé se říci zdráhají,
zpěv revolty i touhy, výše závratné, jež lákají,
jen pro mne improvisuj na thema: jak skryty pod mraky
se chvějí hvězdy v nedočkání spatřit světlé zázraky,
kdy pružné svaly mrští nás v jich fialové objetí.
Vím, ironické staccato jak žahadla se rozletí,
však měkký přechod ztupí hrot a nadechne zas náladu
tak hřejivou jak červencový den, když šíří nadvládu
své radosti a kvasu, bouřícího přírodou.
A zase akkordy jak mlžné záhady jdou, smutně jdou
a vábí obraz: sfingy tajemně a tvrdě mlčící
se týčí v duši, kterou mrská přemítání fičící:
proč lžeme ctnost a ctnosti zabíjíme pro pochybný vkus?
Proč život sevšedněl a sváteční kde hledat ono plus,
jež ozáří i ohřeje a všednost kletou zaplaší,
tu všednost, jež šla poťouchle a zrádně duše do naší?
A v závěrečných passážích, jež prolétnou co svatý roj,
k mé slavnosti se světla rozžehnou: tož síla, život, boj.
V svých tonech vypověz, co sloky mé se říci zdráhají,
zpěv revolty i touhy, výše závratné, jež lákají.