Hellady boje proč stále jen, Homere, nadšeně zpíváš,
požáry Ilia, krásu nádherné Lediny dceři?
Zanech již Achilla hněvu a Ulyssa úskoků lstivých,
od břehů troadských zanes zraky své slepotou jaté
k sidonským mužům, jichž umění k dílu božskému rovnáš!
Z Chia ty zříš jich bronzové zbroje a purpurné látky,
cedřinou tmavou, hleď, kmitá se fantom z libanských lesů
ztesaný tyrskými dříve, než tvoje zapěla lýra.
Vlast je to mužů, jichž epopej hřímá jak zpěněné moře
zajaté v nesmírném poháru z mědi a nesené býky,
hlídané cherubů chmurných cedrovým nehybným zrakem.
Parisa najdeš tam, Helenu s kadeří vonící, tmavou;
shlédnouti vyšla děvy v podvečer Dína a našla
Sichema jatého láskou; byl bohatýr mladý a dobrý,
Ulyssa rodily marně Jakoba smědého ženy,
brány když Paris otevřel s prosbou o děvu bílou.
Přece však zrodil se úskok v divém Levya srdci,
nové Ilion vzplálo v Kanaan úrodných nivách;
zhynuli muži ostrostí mečů, i hevejský Priam,
stařičký Hemor, jenž Sichemu nedávno otcovsky žehnal.
Chvějící vyvedli Dínu z lože, v němž dřímala šťastna,
rekovní bratři, jež omlouvá nenávist žhavá a svatá,
Jehovy hodna bez konce přísné a velebné Vůle.
Hellady boje proč stále jen, Homere, nadšeně zpíváš?
Salemu požáry zpívej a krásu Liiny dceři!