Soucit.

Soucite, ty chvějný, bájný květe, vypuč z mého srdce bolnou písní! Kdybys býval přišel, smědý Pane, v zaprášeném rouchu k mému stanu,

jako přišel’s kdysi v dobách starých, kdybys hněvuplný byl mi řekl, že to bílé město labutino přísně ztrestáš pro hřích dlouholetý,

věř, ó věř mi, že bych stal se býval pro své bratry druhým Abrahamem. Kdybys býval přišel, mocný Pane! Byl bych Tobě číši vody podal,

posadil Tě v stíny cedrů starých, mladistvé bych tele býval zabil, zadělal Ti chlebů podpopelných. Vždyť i ve mně láska k Tobě plane!

Vždyť i já jsem synem rodu ctného, v kterém kdysi budou požehnáni všichni země mocní národové! Vždyť ten květ, tak divný, žhoucí, vonný,

bratrské to lásky luzný plamen, hoří ve mně rovněž ohněm perly, jako v prsou muže od Jordánu. Divnou touhu, která plála tehdy

v mužném srdci starce šedivého, jak ji cítím pláti v nitru duše! Vzpomínal v tom teskném okamžiku na vlast starou, sladkou, luznou zemi,

na ta místa, v kterých mládí prožil, na to staré Haran, město snící. Vzpomínal i na bratry své drahé, kteří bydlí v stanech při studánkách,

divný cit mu v prsou úzkostlivý vzrostl náhle jako černé býlí, které tlačí těžce jako kámen. Úzkostlivým hlasem volal k Tobě,

Pane velký, o cit smilování, a já slyším často hlas ten hrůzný, hlas ten vroucný, chvějný, žalostivý, který vítr zanes v dálné hory,

za své rodné bratry jak Tě prosí, kteří rovněž z Haran přišli dávno v tyto kraje obtížené medem. Pane můj, Ty chtěl jsi k prosbě starce

ušetřiti město plné hříchů pro deset jen lidí spravedlivých! Pane můj, ó věřím, věřím, věřím, že bys v lásce hlubé, neskonalé,

ušetřil to město labutino, bílé město omývané proudy bystré vody z dálných, modrých vrchů, kdyby moje ústa v prosbě chvějné

řekla Tobě: „Pane milosrdný, věz, že v bílém městě labutině bílé jenom duše tiše bydlí!“ Kdybys jen byl přišel – –!