Sníh.

Co by se asi stalo, kdyby třpytný sníh se náhle snesl v pláně dávné Judey? Sličná Rachel dumně svoje bílé čelo v dlaně sklonila a sladké něžné tělo

zachvělo se náhle prudkou vášní žhoucí. Sklonila se k zemi, vzala hrsť a skvoucí pojídala sníh a takto pěla s plesem: „Ty jenž s výše hledíš, kterak vonným lesem

zpěv se nese sladké hrdličky, jíž právě v tichém hnízdě něžných mláďat, v svěží trávě, vylíhl se roj, Ty slyšíš moje lkání plodu toužící a toto chladné vání,

stříbro toto skvoucí posíláš mi s výše, abych toužný plod již započala tiše!“ Zatím Lia hnědá v bílém stanu lkala, na čele jí těžká, černá duma vstala:

„Kdybych znala býlí, které ženské kráse kvésti pomáhá a hnusným vysmívá se, Jakob krásou jatý ke mně by se zase vrátil ždaný v sladkém, podvečerním čase!“

Oko její bolné právě vzhlédlo maně ven a shlédlo hnědé hroudy: bílý na ně padal s výše sníh a bílil jejich tváře! Lia s plesem vyšla ven a velká záře

z očí planula, když hnědou líc a ruce v sněhu koupala: „Teď konec bude muce! Vlna nejčistší se nevyrovná snící bělosti mých lící, které dumající

k Jakobovi vznesu, až se z luhu vrátí!“ Rachel zlomyslná dlouhý čas si krátí: malou ručkou shnětla sněžnou kouli tvrdě, jako blesk ji vrhla Lii v tvář a hrdě

odcházela podél bystřiny, jež hbitá vlnky valila, jsouc hustou trávou kryta. Jakob opřen o fík udiveně zočil, kterak divný květ se v tichém reji točil

k pláni travnaté, a velká, bílá stáda kterak mizí v bílém příkrovu. A ráda duše jeho kouzlila si úběl bílý líček, která večer Rachel k němu schýlí.

Laban stoje stanu na zápraží, chtivě v třpytném sněhu zrak svůj nořil, lahodivě který kynul jemu vstříc a mně, že bílý příkrov ten je vlna převzácná, hned s pílí

lakotně jej hrabal v hromady, jež skokem čeleď odnesla. – Svým plulo vše zas tokem! To by se asi stalo, kdyby třpytný sníh se náhle snesl v pláně dávné Judey!