Sníh.

Sličná Rachel dumně svoje bílé čelo v dlaně sklonila a sladké něžné tělo zachvělo se náhle prudkou vášní žhoucí. Sklonila se k zemi, vzala hrst a skvoucí

pojídala sníh a takto pěla s plesem: „Ty, jenž s výše hledíš, kterak vonným lesem zpěv se nese sladké hrdličky, jíž právě v tichém hnízdě něžných mláďat, v svěží trávě,

vylíhl se roj, Ty slyšíš moje lkání plodu toužící a toto chladné vání, stříbro toto skvoucí posíláš mi s výše, abych toužný plod již započala tiše!“

Zatím Lia hnědá v bílém stanu lkala, na čele jí těžká, černá duma vstala: „Kdybych znala býlí, které ženské kráse kvésti pomáhá a hnusným vysmívá se,

Jakob krásou jatý ke mně by se zase vrátil ždaný v sladkém, podvečerním čase!“ Oko její bolné právě vzhlédlo maně ven a shlédlo hnědé hroudy: bílý na ně

padal s výše sníh a bílil jejich tváře! Lia s plesem vyšla ven a velká záře z očí planula, když hnědou líc a ruce v sněhu koupala: „Teď konec bude muce!

Vlna nejčistší se nevyrovná snící bělosti mých lící, které dumající k Jakobovi vznesu, až se z luhu vrátí!“ Rachel zlomyslná dlouhý čas si krátí:

malou ručkou shnětla sněžnou kouli tvrdě, jako blesk ji vrhla Lii v tvář a hrdě odcházela podél bystřiny, jež hbitá vlnky valila, jsouc hustou trávou kryta.

Jakob opřen o fík udiveně zočil, kterak divný květ se v tichém reji točil k pláni travnaté, a velká bílá stáda kterak mizí v bílém příkrovu. A ráda

duše jeho kouzlila si úběl bílý líček, která večer Rachel k němu schýlí. Laban stoje stanu na zápraží, chtivě v sněhu zrak svůj nořil, který lahodivě

kynul jemu vábně vstříc a mně, že bílý příkrov ten jest vlna převzácná, hned s pílí lakotně jej hrabal v hromady, jež skokem čeleď odnesla. – Svým plulo vše zas tokem!