Snem božských gigantů Jsi, věčná Kniho knih,
o bojích nesmírných a valných pochodech,
Jsi velkou pohádkou, jež v bílém šeru tká
svých reků touhy dětské, štěstím zlacené,
kde ničím jejich Já, kde Boží ruka vším.
Ó vonná kniho svaté čisté lyriky,
již básnil národ v žhavých extasích,
tvých pěvců vínem mystickým se opájím,
jenž pěli na nivách při bílých stádech svých
a spali na smetí a s trůnu hřímali
a vadli touhou v dálných vodách Chobary...
Kde Memnon končí, Sfinx a stíny pyramid,
jak mladá královna ty vstáváš růžová,
těm vlídně kynouc rukou, v hájích platanů
před božstvem z mramoru jenž čela sklánějí.
Máš krále nádherné a velké proroky
a cudné ženy máš a sladké pastýře,
dech Iliad tě schvívá, idyll slunečno,
neb Sinai objímáš a boříš Kanaan
a hněvy Sary znáš a Rachel svárlivých
i únos Sabinek, jež v Sílo tančily,
když slavnost výroční jásala z révoví.
V sny božských gigantů zpěv luzný vine se
tvých bílých pohádek a idyll zlacených,
ó věčná Kniho knih!