Nevšímá si hrobu, který v skále,
v bílé skále vytesaný dávno,
zírá jako shaslé oko slepce,
v které šlehá záře měsíčná.
Přece tolik tajů v sobě skrývá!
A jak luna časem z mraků vyjde
kolem hrobu osvětluje zbraně,
lesklé zbraně reků padlých dávno? –
A ty stíny, které v bílou cestu
kladou staré cedry kostrbaté,
snivé stíny přece tolik mluví,
chvějí se a obracejí kroky
chodce, aby nepomíjel hrobu –
Marně však. On kráčí bílou stezkou
přes ty chvějné stíny kamsi v noc –
Temno kolem, všude temno hlubé,
temno jdoucí kamsi v nekonečno!
U hrobu pak svítí bílé skály! – –
Chodče, chodče, zapadl Jsi v tmu,
proč Jsi stíny jenom neposlechl?
Neposlechl, neboť Tvoje oči
svítí jako perly mystické,
velké perly neskonalé něhy,
která stačí, aby zaplašila
temno s bludné stezky zahradní.
Od Hrobu On kráčí k Životu –
a kam zapadne ta záře snivá
Jeho očí, nevládne již temno,
sladké vládne šero pozlacené.
Dobře měla bílá Magdalena,
že si lehla v stíny vonných keřů,
nebojíc se temna hlubokého,
v kterém žalný její znikal pláč.
Co jen štěstí, blaha nesmírného
vložila v to slovo, které šeptla,
když šel kolem, v tiché slovo: „Rabbi!“ –