Tam v libanonských horách,
tam rostou lilie,
a já jich trhat půjdu, –
ó bílé lilie!
Já vím o jednom místě
ve stínu šedých skal,
tam koupají svá těla
a kloní něžná čela
v těch smutných stínech skal.
Vím, urousám si šaty
ve svěží rose trav,
však lilji půjdu hledat,
v zahradách horských sedat,
však liljí půjdu hledat,
jež plujou v moři trav.
A bílé Tvoje ruce
já spatřím, Rabbi, zas,
až chvít se budu blahem
a v moři liljí vlahém
jak za Edenu prahem
snít o Tvé budu kráse:
Tvé bílé ruce v jase
já spatřím, Rabbi, zas.
A s plesnou dolů písní
a sladkou v srdci tísní
a s kytkou lilijí
já s Libanonu sejdu
potokem lilijí.
A na tvém, Rabbi, hrobě
pokvetou lilie,
je v chladnou vsadím hrudu,
je s bolem hlídat budu, –
ó bílé lilie!