Smutně jako sochy v žhavé poušti, opuštěné dávno tvorem živým, se sklíčeným hledem, s proudem slzí, na tom voru, který dávno asi
odpočíval někde ve rákosí, ve rákosí vzkvetlém v bujnou houšť, seděli ti muži z Galileje – – Na jich jemné lepotvárné ruce,
v kterých staré sítě zpravované němě drželi, se proudem slzy hrnuly a namáčely sítě potrhané, těžce zpravované,
které dlouho asi spočívaly někde v prachu, v temném koutě chaty – Bylo znáti, že ti muži dávno sítí takých v rukou nevláčeli,
vždyť i ryby lehce, jako žertem projížděly vodu kolem voru, žádná však se neuchytla v sítě – Vzduchem vály těžké, bolné vzdechy –
také vzdechy vyvinou se z hrudi tvora stísněného marnou touhou, bez naděje, víry v příští časy, který všeho pozbyl, co mu v duši
tkvělo z dávných blahých časů mládí mocně rozvětveným kořenem – A tak seděli, a ruce v klínech, byli jako sochy zoufalosti,
němé zoufalosti, která čeká z dálky šedé svého Mesiáše. A ty stíny, které bílé hory k večeru již zanášely k vodě,
pokryly je jako temnou klenbou, v jakých lidstvo sochy zoufalosti ukrývá, by nezřelo jich líc. – A tak budou čekat bílé jitro,
které v mladém světle kouzla svěží chová pro ty, kteří zmdleli touhou. A tak budou čekat bílé jitro, které přinese jim Mesiáše
ve záplavě zlata slunečného, po kterém jich těla vášní schudlá, zoufalé jich duše vyschlé žízní po Neznámém – touží, teskní dávno.
A tak budou čekat bílé jitro na nejzazším voru bludné cesty, nepohnou ni sítí ani vorem, aby znikli hluboké té noci,
aby v ústret vyšli Mesiáši – apoštolé nové, vábné Víry, kterým žádný Rabbi neřek’: „Jděte!“ – Hledali, však nenašli si Mistra –
a teď sedí, volajíce teskně z hloubi srdcí matný obraz Toho, který v žhoucích barvách v půdě zlaté v mládí byl jim sladce vmalován.
Dočkají se jednou Mistra Toho? – –
Cookies on Poetry Cove