Od mysů východních, až kde jest slunce sklon,
hle, klenba vznáší se té sluje truchlící,
v níž kdysi Jeroným se révou spájel Tvou!
Jak anachoret dlíš, má Kniho, v sluji té,
jenž dumou obtížen a bílou mlhou snů
ve žhavých koupelích se koupá Lásek svých.
Kde Tvoji milenci, jež snubní prsten spjal,
ti s gloriolou světců kolem lebky své,
jichž modré oči zří jak zřídla panenství?
Kde Tvoji milenci, jež v Lásce bloudili
a v chmurných jizbách Touhy marně hledali
v Tvých dolech křišťálných magické pochodně?
Kde Tvoji milenci, jenž Lásku zpívali,
roj harfeníků Tvých, jichž písně slunečné
se k oknům nesly jen Tvých tichých kathedrál?
Jich rudý ret nach lící Tvých již nehledá,
teď v Nekropol svých milců sama zacházíš,
je vzbudit chceš snad vůní Smutků svých...
Hle, zřím Tě na cestě tou žlutou pustinou,
jež objímá Tvou sluj a mladé sadaře,
jenž přišli k révě Tvé, svým steskem plaší v dál.
A přece vím, že mízu semen zázračných
Ty v dobrých měřicích v svém chováš zášeří,
že Lásky třeba jen, by zase vykvetly
v těch barevných a vonných záplavách,
jichž marně počli hledat v lživých zahradách
ti jemní vyslanci, jež Jeden vyslal král...
Od mysů východních, až kde jest slunce sklon,
hle, klenba vznáší se té sluje truchlící,
v níž jako Jeroným se spájím révou Tvou!