Hle, v potok krve Tvé se nořím, bledý Pane,
v proud mystický a žhoucí, vznícením jenž plane
a parou spíjím se – ta v pěti sloupů spleti
k mhou utajeným břehům rudé luny letí.
A v záchvěvy, v nichž země poděšená sténá,
tluk srdce mého horečný se mísí duně,
v pláč opony, jež vlaje z dola rozpůlená,
zvuk puklé duše mé – pláč vyschlé lesní tůně –
jak slední hlahol trub teď v dál se lkavě nese,
v dál přes hroby, jež prázdny zejí, ku Jordánu,
v dál přes vody – až znikne kdesi v bájném lese.
Jest tma. Tma po horách a mořích, květném lánu,
tma v duších chabých, osvícených novým žitím,
tma tápajících v chodbách labyrinthů lživých,
kde bludných zoufání tím hořkým bují kvítím,
jež ztraceno lká s břehů Mrtvých vod a sivých.
A přece zřím, jak v hustých dýmech krve Tvojí
se vznáší Světlo, bílé tělo Tvé – zjev svatý,
kel slonoviny snivé z jižních pouští vzatý
a zbloudilým, jenž trpí s divým mořem v boji
jak v lásce nesmírné, Ty, starý maják, kýváš.
V Tvé krvi koupám se, a Ty se bolně díváš! – –